close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

->Charles Baudelaire

Ch.Baudelaire: Lethe

19. května 2010 v 15:07 | MetalDesire
Pojď na mé srdce, hluchá duše moje,
můj drahý tygře, stvůro studící,
chci dlouho v houšť tvé hřívy bující
již vhroužit prsty plné nepokoje

a hlavu, bolící mě přespříliš,
ti v suknicích tvých vůní schovat
a jako zvadlý květ v nich vydechovat
natuchlý pach své lásky mrtvé již.

Chci spát, chci spát, spíš spáti nežli žíti,
a v klamném spánku jak smrt pochybném
bez výčitek své polibky mdlým rtem
po krásném těle z mědi rozprostřít ti.

Pro pohlcení sytých vzlyků mých
nad propast tvého lůžka nic mi není,
jeť na tvých ústech mocné zapomnění,
a Lethe proudí ve tvých polibcích.

Svou sudbu, svou to rozkoš od nynějška,
chci mlčky jako vyvolenec nést.
Mučedník, jenž vzal, nevinen, svůj trest
a nítí vznětem další muka těžká,

já budu ssát, chtě záští utopit,
nepenthes dobrý s dobrým bolehlavem
z ostrého hrotu na tvém ňadru tmavém,
pod kterým nebyl nikdy vězněm cit.
(baudelaire.cz)

veronika-5.blog.cz

Charles Baudelaire > Zrcadlo

28. února 2010 v 14:20 | MetalDesire
Zrcadlo
Jakýsi strašně ohyzdný člověk vejde a dívá se na sebe do zrcadla.
"Proč hledíte na sebe do zrcadla, vždyť nemůžete se tam vidět, aniž byste byl zarmoucen?"
Ten strašně ohyzdný člověk mi odpovídá:
"Pane, podle nesmrtelných zásad z devětaosmdesátého všichni lidé mají stejná práva; tedy i já mám právo dívat se do zrcadla; zda s radostí či nelibostí -- to je věcí jen mého svědomí."
Ve jménu zdravého rozumu měl jsem nepochybně pravdu já; ale ze stanoviska zákona on nebyl v neprávu.

Charles Baudelaire > Okna

28. února 2010 v 14:13 | MetalDesire

Okna
Kdo hledí zvenčí dovnitř otevřeným oknem, nevidí nikdy tolik jako ten, jenž pohlíží do okna zavřeného. Není hlubšího a více oslňujícího předmětu, než okno osvětlené svíčkou. To, co je možno spatřit v sluneční záři, je vždy méně zajímavé než to, co se děje za skleněnou tabulí. V té černé nebo rozzářené díře žije život, sní život, trpí život.
Přes vlny střech rozeznávám letitou ženu, již vrásčitou, vždy skloněnou nad čímsi, nikdy nevycházející z domu. Z jejího obličeje, z jejího šatu, z jejího gesta, skoro z ničeho sestrojil jsem si historii této ženy, či spíše její legendu, a někdy s pláčem ji vypravuji sám sobě.
Kdyby to byl býval nějaký ubohý stařec, byl bych si sestrojil tu jeho právě tak snadno.
A uléhám, jsa hrd, že jsem žil a trpěl v jiných než v sobě samém.
Snad mi řeknete: "A jsi jist, že tato legenda je pravdivá?" Co záleží na tom, jaká snad je skutečnost mimo mne, jestliže mi pomohla žít a cítit, že jsem a co jsem?

Charles Baudelaire > Soumrak

28. února 2010 v 14:07 | MetalDesire

Soumrak
Je podvečer. Veliké uklidnění nastává v ubohých duších, znavených denní lopotou; a jejich myšlenky nabývají nyní jemných a nejasných barev soumraku.
A přece s vrcholů pohoří doléhá k mému balkonu průzračnými mlhami večera veliký řev, složený z celého množství disharmonických výkřiků, jež prostor mění v pochmurnou harmonii, jako harmonie blížícího se přílivu nebo probouzející se bouře.
Kdo jsou ti nešťastníci, jež večer neutiší, a kteří jako sovy považují příchod noci za znamení k reji duchů? To zlověstné houkání k nám zalétá z černého hospitalu, sedícího na temeni hory; a večer, pokuřuje si a pozoruje klid nesmírného údolí, posetého domy, jejichž každé okno praví: "Zde je nyní klid; zde je rodinné štěstí," mohu, když vítr dýchá odtamtud shora, kolébat svou udivenou mysl tímto napodobením pekelných harmonií.
Soumrak vydražďuje šílence. Pamatuji se, že jsem měl dva přátele, kteří za soumraku stávali se úplně nemocnými. Jeden zneuznával pak všecky vztahy přátelství a slušnosti a týral jako divoch každého, kdo mu přišel do rány. Viděl jsem jej, kterak hodil vrchnímu číšníku na hlavu výtečné kuře, v němž se domníval vidět jakýsi urážlivý hieroglyf. Večer, předchůdce hlubokých rozkoší, kazil mu nejchutnější věci.
Druhý, uražený ctižádostivec, stával se, čím více se den nachyloval, kyselejším, zasmušilejším, hašteřivějším. Shovívavý a družný ještě za dne, večer byl nemilosrdný; a jeho soumraková manie neobracela se jen proti jiným, ale i proti němu samému.
První zemřel šílený, nejsa schopen poznat svou ženu a své dítě; druhý nosí v sobě nepokoj věčné nespokojenosti, a kdyby byl obdařen všemi poctami, jež mohou nabídnout republiky a knížata, myslím, že soumrak roznítil by v něm ještě tu žhavou touhu po imaginárních vyznamenáních. Noc, jež vrhala své temno v jejich ducha, rozžíhá světlo v duchu mém; a ač to není nic vzácného vidět, kterak táž příčina působí dva opačné následky, jsem tím vždy jako zaražen a poplašen.
Ó noci! ó občerstvující temnoty! Jste pro mne signálem vnitřní slavnosti, jste osvobozením z úzkosti! V samotě plání, v kamenných labyrintech veleměsta, v jiskření hvězd, v rozzáření svítilen, vy jste ohňostroj bohyně Svobody!
Soumraku, jak jsi něžný a sladký! Růžové svity, jež vlekou se ještě na horizontu jako agonie dne pod vítězným útiskem noci, ohně kandelábrů, které tvoří skvrny temné červeně na posledních slávách západu, těžké draperie, jež viditelná ruka přitahuje z hloubek Východu, to vše podobá se složitým citům, jež zápasí v srdci člověka v slavnostních hodinách života.
Přirovnal bych tě ještě k podivné robě tanečnice, kde průzračný a temný gáz dává prosvítat tlumenému lesku nádherné sukně, tak jako pod černou přítomností proniká rozkošná minulost; a hvězdy chvějící se zlatem a stříbrem, jimiž je poseta, znamenají ty ohně fantazie, jež se plně rozhoří jen pod hlubokým smutkem Noci.

Ch. Baudelaire > "Opíjejte se!"

21. února 2010 v 11:54 | MetalDesire

Málokdy se stane, že by mě ve škole v čítance něco tak zaujalo. Čtu to každý týden, každou hodinu literatury. Neskutečná krása.

Litanie k Satanovi

8. prosince 2009 v 10:36 | MetalDesire
Ty, jenž víš, Anděli z všech nejkrásnější, Bože,
kterýs byl osudem zrazen a opovržen,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty kníže exilu, oběti hrozných křivd,
jenž ze všech porážek jdeš silnější než dřív,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty králi podzemních věcí, ty vševědoucí,
důvěrný lékaři úzkosti zkřehlých srdcí,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, jenž i proklatce a malomocnou láj
zavedeš z lásky tam, kde ochutnají Ráj,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, jenž jsi zplodil s tou starou silnou Smrtí
šílenou Naději, to krásné vydechnutí,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, z něhož štvancův zrak má tichou, hrdou zášť,
když k popravišti se hrne dav lačný vražd,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, jenž znáš každý důl zastřený temnotami,
do něhož žárlivý Bůh schoval drahokamy,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, který nahlížíš do zbrojnic pod zemí,
kde celé zástupy kovů spí pohřbeny,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, který zakrýváš propast širokou dlaní,
když náměsíčník se přes okraj střechy sklání,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, který zázračně narovnáš ubitý
starý hřbet opilce zdupaný kopyty,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, jenžs chtěl člověka zbavit muk, jimž se vzpírá,
ukázals, co to je s ledkem smísená síra,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, který vypálíš cejch, chytrý komplici,
na čelo Krésovi, té zrůdě mučící,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty, který pohledům a srdci každé panny
vnutíš kult hadříků a zbožňování rány,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Jsi vynálezcova lampa, štvancova hůl,
tys pod šibenicí spiklence vyslechnul,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!

Ty otče pěstoune nás všech, jež proklínaje
Bůh Otec vypudil sem z pozemského ráje,

slituj se, Satane, nad tou mou věčnou bídou!
Modlitba
Tobě buď chvála chval v nebeské výsosti,
na níž jsi kraloval, i na dně propasti
Pekel, kde mlčky sníš přemožen, svržen z nebe!
Dej jednou spočinout mé duši vedle sebe
pod Stromem poznání, až jak Chrám rozklene
na tebou větvoví, svěží a zelené.

Soubor:Charles Baudelaire.jpg
 
 

Reklama